Žánr: dokumentární | Země: Česko | Rok: 2012 | Stopáž: 26 min.

Kamera: Josef Nekvasil | Produkce: Česká televize | Režie: Alena Derzsiová

—————————————————————————————————————

Schizofrenie, bipolární porucha, maniodepresivní psychóza, depresivní onemocnění…to jsou pojmy většině nás známé. Víme ale, jaké je s některou s těchto nemocí být na tomto světě? Co cítí, jak vidí náš svět a jaký je jejich vnitřní svět? O tom, a o mnohém jiném nám bude velmi otevřeně vyprávět 5 osobností, které se celý život potýkají s duševním onemocněním. Současně jsou obdařeni výtvarným talentem, který jim někdy pomáhá, jindy je pro ně jediným prostředníkem mezi jejich duší a okolním světem. Je to jejich svět za světem. A do něj se pokusíme nahlédnout...

O autorovi

MgA. Alena Derzsiová začínala pracovat již po maturitě na gymnáziu jako asistentka scény v České televizi, později jako klapka a skriptka ve filmovém studiu Barrandov (Mladý muž a bílá velryba – J. Jireš, Kam nikdo nesmí – D. Klein). V letech 1982 – 1987 vystudovala FAMU, obor scénáristika a režie dokumentární tvorby (F. A. Šulc, J. Lehovec). Od té doby natočila stovky televizních pořadů a dokumentárních filmů (sociální, zdravotní dokumenty, hrané dokumenty, vzdělávací pořady, publicistika, pořady pro děti, vědecké pořady, aj.), jako například. Michelup a motocykl, Obyčejný život K. Čapka, Signum, Poprvé, Nepřítel dětí, Křížová cesta, Za šesták naděje, Moji milovaní aj. Je držitelkou mnoha cen (Cena výboru pro zdravotně postižené, Techfilm, Křišťálové srdce Poděbrady, v Anglii získala za film Na svatém kopečku hlavní cenu na festivalu v Buxtonu v kategorii hraný dokument).

Podílela se v České televizi na vzniku vysílání pro sluchově postižené TKN, na práci pro Klíč – magazín pro zdravotně postižené. Pracovala na cyklech Bleděmodrý svět, Mimo domov, Bílé vrány, Partnerské vztahy aneb návod na přežití. aj. Je režisérkou dokumentárních cyklů Suma sumárum a cyklu 13. komnata.

Protagonisté dokumentu

Radek Deák / Labyrint světa

(*1984) Své barvité pastely vytváří na základě inspirace obrazností dávných legend a zcela neotřele se zaměřuje na ztvárnění vlastní obrazotvornosti do ústrojně heraldického rámce. Dávnověké mýtické obludy (Pták Noh) se u něho proměňují v důvěrné nositele zcela současných lidských podob, ať už postav či tváří. Přísným erbovním uspořádáním povyšuje autor své výjevy na výsostné symboly, jejichž mnohoznačné vyznění jim dodává tajemnou naléhavost, typickou pro znakové systémy dávných civilizací. Tohoto vyznění dosahuje právě díky důslednému propojení dávné znakové formy se zcela aktuálním, subjektivně motivovaným obsahem.

Zdena Prokopová / Hotový kluk

(*1980) Věnuje se rozvíjení obrazotvorných dějů, podaných ve zcela původním figurativním stylu, tvořeném hrou zjednodušených linií. Sama jej nazývá „ornamentální grafikou“. Spojuje též kresbu s asambláží tvarů vzniklých vystřižením z plastové folie, zatímco v barevných kompozicích využívá možností počítačové grafiky. Pro vystižení vnitřních obsahů se tedy autorka nezastavuje před technickými překážkami, avšak technika je pro ni jen prostředkem k ustálení potřebného významu. V rozmanitých, většinou lehce ironických obměnách sleduje složitost mezilidské komunikace, a zvláště pak vztahů mezi ženou a mužem. Kreslí od útlého dětství; tvůrčí činnost jí významně pomáhá v situaci, kdy po těžkých životních zážitcích onemocněla schizofrenní poruchou. Uvědomuje si, že nemoc jí nemusí být jen prokletím, ale také bohatým zdrojem vnitřně obohacující imaginace.

Jan Knýbel / Alkéstis

(*1978) Vyjadřuje se prostřednictvím pečlivé iluzivní malby, se snahou o co největší sugesci reálného trojrozměrného prostoru. Výtvarné vyjádření tedy vrací zpět do malby barokní či akademické (podobně jako někteří umělci 20. století v reakci na avantgardistický abstraktivismus). Sám tvrdí, že se pokouší zprostředkovat aktuální obsah pomocí postmoderního „mixu“ formových prostředků minulosti. – Jeho náměty překračují zjevnou inspiraci dávnými mýty či tematikou sci-fi a dospívají k obsahově originálním a výrazně znepokojivým subjektivním vizím. Jeho černobílá kresba rozštěpené lidské hlavy se zvířecím tělem se stala symbolem projektu Paralelní zkušenosti. Jan Knýbel, trpící anxiosnědepresivní poruchou, používá pseudonymu Ioannes Iacobus Ignatianus Igneus a konstatuje své „vyhoštění z lidské společnosti“.

Milan Jíša / Pensieroso

(*1958) Pečlivě realistická forma jeho kreseb prozrazuje, že se jedná o inženýra-architekta. Skvěle zvládnutá technika stereoskopické perspektivy, používaná při architektonickém kreslení, však získává zcela novou významovou hodnotu, protože se stává instabilní kulisou zneklidňujících dějů, připomínajících někdy snové scény a jindy zase symbolické šifry mnohoznačných sdělení. Například v kresbě houslistky uvádí autor do příkrého kontrastu její soustředěný klid s hrozivě se hroutící architekturou za jejími zády (nemluvě o vnucujícím se podezření, jako by netušící příčinou ničivého roztančení nehybné hmoty bylo právě to soustředěné hraní). – Důraz na významový kontrast je typický pro veškerou Jíšovu tvorbu a prozrazuje autorův vědomě ironický přístup ke skutečnosti.

Po projekci zveme k diskuzi s režisérem a tvůrci u sklenky dobrého vína.